🔎 Odpovědnost v EPR: Kdo skutečně nese břemeno?

Přepis rozhovoru

ML (Michael Londesborough): Jedním ze způsobů, jak sladit rostoucí poptávku po plastech s nástupem oběhového hospodářství, je EPR – koncept Rozšířené odpovědnosti výrobce. Alespoň si to myslí Manuel Asali. Manuel je viceprezidentem společnosti Nexant, energetického a chemického poradenství v petrochemickém průmyslu. Dnes se s ním spojíme, abychom si popovídali o EPR a zjistili, kdo je za něj odpovědný. 

ML: Zdravím Manueli, rád vás vidím a děkuji, že jste dorazil. Rád bych si s vámi promluvil o konceptu Rozšířené odpovědnosti výrobce, nebo-li EPR a zaměřil se na to, kdo je za EPR opravdu odpovědný. Takže, kdo je zodpovědný?

MA (Manuel Asali): Zdravím a děkuji Michaele, jsem rád, že jsem tady. To je jedna z klíčových otázek v oblasti EPR a správcovství výrobků. Pokud se podíváme na hodnotový řetězec z velmi širokého pohledu, začneme u surovin, výrobců polymerů, dále majitelů značek nebo výrobců originálních zařízení (OEM) a konečně dojdeme k zákazníkům. Po nějaké době přijde konec života výrobku, kdy shromáždíme odpad a rozhodneme, co s ním dělat - tak to funguje v tradičním, lineárním modelu. Takže tohle je klíčová otázka týkající se EPR: když je cílem EPR posunout odpovědnost za vzniklý odpad výše v hodnotovém řetězci, kdo na sebe vlastně bere tu odpovědnost? Mohli by to být OEM, mohli by to být výrobci polymerů - zatím na to neexistuje jednoznačná odpověď a já bych to rád probral z různých úhlů.

ML: Zmínil jste, že současný systém je lineární a ubírá se směrem k cirkulárnímu. Kdo je za vzniklý odpad tedy zodpovědný v současnosti? 

MA: Ano, to je dobré místo, kde začít. Inu, v současnosti tuto odpovědnost necháváme na odpadových společnostech nebo obcích které tento odpad shromažďují a jak víme, mnoho tohoto odpadu končí na skládkách. 

ML: A jaký postup navrhuje koncept EPR? Přesuneme se od modelu, kde se o odpadové hospodářství stará vláda? Jak se věci změní s nástupem EPR?

MA: Velmi zjednodušeně řečeno koncept EPR privatizuje odpadové hospodářství. Chci ale ujasnit jednu věc - neznamená to, že výrobci polymerů nebo majitelé značek začnou najednou dostávat odpad a vymýšlet, jak s ním naložit. Potřebujeme na to jít chytřeji - tento odpad totiž stále obsahuje hodnotu, kterou lze vytěžit – proto jej potřebujeme rozporcovat pomalu. Dám vám příklad, Michaele. Jednou cestou, jak jako výrobce polymerů můžeš splnit EPR, je prostřednictvím dobrovolného soukromého programu. Může to vypadat například takhle: výrobce plastových lahví si udělá smlouvu s prodejcem, který má dohodu se zákazníky, že láhev vrátí. Pak máme relativně uzavřenou smyčku - to je jednoduchý způsob, jak to udělat. Když ale vyrábíte například automobil, který obsahuje mnoho plastových částic, je mnohem těžší vymyslet, jak všechny polymery získat zpět k opětovnému využití. To znamená, že musíme začít u odpadu.

ML: Použil jste slovo dobrovolný. Jak situaci vidíte dnes a jak myslíte, že se bude vyvíjet do budoucna? Začínáme si uvědomovat hodnotu toho, čemu jsme dříve říkali odpad?  Dnes víme, že je zachovaná hodnota v molekulách, které tyto materiály tvoří. Výrobci jsou si té hodnotu vědomý a je čím dál víc pobídek pro jejich opětovné využití. Vidíte to tudíž jako dobrovolný systém nebo uvidíme vymáhání na základě právních předpisů? Jak je tomu dnes a jak to bude vypadat do budoucna?

MA: Legislativa zatím není velmi rozšířená a není moc určitá co se týče požadavků na EPR. Jak možná víte, jedna z věcí, které se výrobci obávají a kterou nemají rádi, je legislativa, která je nekonzistentní, často se mění nebo která se velmi liší mezi regiony. Například Evropská Unie říká, že musíme zvýšit úroveň recyklace – je daný jasný cíl: recyklovat 50% polymerů do roku 2025 a to je v pořádku. Legislativa ale nehovoří o tom, jak se to má stát. Mluví sice o EPR a o tom, že koncept EPR musíme rozšířit, stále ale naznačuje, že to bude dobrovolné nebo soukromé úsilí.

ML: Dobře, takže známe naše proč: potřebujeme přejít na cirkulární ekonomiku, mnohem efektivněji využívat materiály, porozumět hodnotě obsažené v odpadu a opětovně ji využívat. To jsou důvody, které budou vyžadovat spolupráci mezi legislativními orgány, vládou a privátním sektorem, abychom nastartovali oběhový model u konceptu EPR. Pokud ale správně chápu, velkou otázkou je jak: jak zavést nové technologie, pomocí kterých lze inovovat recyklační procesy. Také si ale říkám, že zde musí být obrovské množství příležitostí. Firmy jsou zvyklé vyrábět určitý materiál nebo určitý výrobek a teď najednou získávají pobídky k tomu, aby materiály opětovně využívaly. Mají odborné znalosti a dovednosti potřebné k tomu, aby to dokázaly? Nebo jsou zde nové příležitosti?

MA: To je klíčový bod, protože výrobci polymerů nejsou odborníci na odpadové hospodářství. Co vidíme je, že se slučují skupiny organizací, které budují PRO – Organizace odpovědnosti výrobců. Cílem těchto organizací je zjednodušit návrat výrobků na konci životnosti zpět do smyčky.

ML: A jak vidíte inovace v oblasti technologií zaměřených na zpracovávání odpadů? Myslíte, že se petrochemický průmysl neustále zlepšuje a inovuje způsoby, jak recyklovat odpad a sledovat životní cyklus výrobků až do konce po čemž obnoví potenciál, který molekuly stále mají? Vidíte hodně aktivity v této oblasti nebo myslíte, že je třeba nové technologie více propagovat a zavádět?

MA: Některé firmy na tom již tvrdě pracují – pracují na celém spektru, od mechanické recyklace po recyklaci surovin a energie. Je ale důležité vytvořit profesionálnější přístup k odpadovému hospodářství, čímž nechci říct, že již neexistují firmy s profesionálním přístupem. Pokud se podíváme na nakládání s odpady v Japonsku nebo některých oblastech Evropy vidíme, jak z jednoho toku odpadů získají repasované výrobky, kompost, recyklovatelné pelety, vyrábí bioplyn, časem vyrobí strusku, kterou lze smíchat s betonem a cementem a na skládkách končí jen velmi malé množství výrobků - to je to, co mám na mysli, když řeknu, že potřebujeme profesionálnější přístup. A co můžeme děla my, chemické firmy? - Můžeme si zajistit dobrý tok recyklovaných materiálů, které začleníme do našich výrobků. Mohli byste i najít alternativní suroviny pro výrobu polymerů v krakovacích zařízeních, takže byste vyráběl panenské polymery, ale používal recyklované suroviny.

ML: Podle toho co říkáte je zodpovědnost za EPR otázkou kolektivu - potřebujeme mnohem lépe spolupracovat. Jde o spolupráci výrobních firem i spotřebitelů a jejich vzdělání o tom, jak efektivně recyklovat odpady. Také jde o PRO firmy (Organizace odpovědnosti výrobců), které zvednou odpadové hospodářství na profesionálnější úroveň a poté také potřebujeme efektivní vládu a legislativu. Je to správná reflexe naší diskuze?

MA: Ano, a pokud mohu něco dodat k tomu, co jste zmínil, je to i o vzdělání spotřebitelů v tom, jak s odpadem naložit. To víme, že je také problémem, takže jsem rád, že jste to zmínil.

ML: Dobrá Manueli. Moc vám děkuji a doufám, že se zase brzy uvidíme.

MA: Děkuji, Michaele.